Himalájská sůl
Není nad přírodní klasickou mořskou sůl, která je pro organismus člověka nejpřijatelnější.
Růžová himálajská sůl: malý podvod s velkou ekologickou stopou
Himalájská růžová sůl, která vlastně vůbec nepochází z Himalájí, obsahuje ve stopovém množství přes 84 jiných chemických prvků. Například toxický arsen, beryllium, lehce radioaktivní cesium. Ty jí dodávají onu přitažlivou barvu.
Zdroj | FMGS Gemstones Minerals / youtube.com
Pravá růžová himálajská sůl pochází z podhůří Himálaje v Pákistánu. Nenachází se na úbočích pohoří a křišťálově průzračných horských jezírek, ale těží se pod zemí. Není o nic zdravější, než jiná sůl. Jen je v průměru dvacetkrát dražší a zatížena je výraznou ekologickou stopou. Hovoří o tom BussinesInsider.
Kolem posypu růžových krystalků, velkých hrud i celých zdobně broušených valounů „himálajské“ soli se na západě vytvořil ohromný gastroesoterický kult. Zmíněné soli se přisuzují nejrůznější schopnosti, od zdravějšího solení, přes snižování rychlosti stárnutí po prostředek k efektivnímu hubnutí. Nechybí zmínky o ozdravném účinku solných lamp pro astmatiky, konzumaci pro čištění lidského těla od parazitů či zvýšení libida, zlepšení spánku nebo jako vhodný doplněk praktické meditace.
To vše zhruba od 180 korun za kilo, s tím, že od himálajské růžové soli odvozené kosmetické produkty jdou s cenou ještě dál. Jen vysoká poptávka po exoticky zabarveném přírodním produktu by ale zase takový problém nepředstavovala.
Srdečné pozdravy z Pákistánu
Kamenná růžová sůl se totiž nezískává odpařováním nebo navrtáváním slanisek, ale hlubinnou těžbou. Její světová naleziště jsou výskytem dost limitovaná, nachází se jen na několika lokalitách v Peru a Austrálii, coby geologický pozůstatek dávných moří. Najdeme ji také v Pákistánu, v druhém největším solném dole světa, Khewra. Horníci ji tu dobývají podobně jako uhlí, s využitím těžké strojní techniky a sbíječek.
Celý proces je přitom k životnímu prostředí šetrný asi tak, nu, jako těžba uhlí. Ročně odtud do světa zamíří 350 000 tun soli. Pod zemí tu podle odhadů odpočívá zásoba vyčíslená na 85 milionů tun. Co to znamená? Že kromě vzácnosti ve smyslu geograficky omezeného výskytu zdroje není růžová sůl vlastně moc vzácná. A pochybné je to i s pointou „zdraví“.
Himálajská růžová sůl obsahuje ve stopovém množství přes 84 jiných chemických prvků (například i toxický arsen, beryllium, lehce radioaktivní cesium). Ty jí dodávají onu přitažlivou barvu. Jsou ale obsaženy jen ve stopových koncentracích, dohromady tyto příměsi netvoří více než 2 %.
Zbývajících 98 % je obyčejný halit, tedy klasické NaCl, chlorid sodný. Obyčejná sůl. Že by snad tyto příměsi měly nějaký přímý benefit na zdraví uživatelů a konzumentů je pak stejně pravděpodobné, jako u homeopatické medicíny. Pákistánská sůl chutná stejně, jako obyčejná sůl. Je jen násobně dražší. A také více cestuje světem.
Je nám opravdu zapotřebí?
V průměru „najede“ kolem 11 000 kilometrů, protože je tolik žádaná hlavně v zahraničí. Ve Spojených státech amerických, v Evropě. Což se jeví z environmentálního hlediska poněkud nerozvážné. Přeprava slaného zboží, pracně vytěženého v podzemí, po moři (které je slané) do zemí, které mají dostatek vlastních zásob soli.
Nutí to k zamyšlení, zvlášť v kontextu toho, jak tragikomická nám často přijde asijská poptávka po zázračné tradiční medicíně, vyrobené třeba z rohoviny upytlačených zvířat. Ta je totiž asi tak zdravá, jako růžová himálajská sůl. Opravdu potřebujeme růžovou sůl?
